Jednoho rána na začátku prázdnin táta pronesl: „Což takhle dát si Londýn“. Aha, taťulda má opět svůj den, začíná provokovat komolením. „Chtěl jsi snad říci: Což takhle dát si špenát!“ opravuji ho. „Jo, ale v Londýně.“ odvětí. „A jak by sis o něj řekl?“ provokuji teď já. „To nech na mě.“ opáčí.
Nabídla jsem se, že za úplatu jsem ochotna nabídnout svou docela slušnou slovní zásobu a jet s ním. Otec souhlasil, ale neodpustil si poznámku, že si vystačí s češtinou. Nadešel den D a za necelých 24 hodin naše nohy spočinuly na „ostrovech“, konkrétně tedy v Londýně. Převzala jsem iniciativu, koupila jízdenky na metro, abych dokázala, že investice do mě vložená nebyla zbytečná. „Vidíš jak se domluvím.“ říkám. Otec mlčel. Ten den jsme se ještě rozhodli, že navštívíme populární Londýnské oko. Cestou nás zastavili dva mladíci. „Prosím Vás jak se dostaneme k tomu kolotoči?“ pronesli plynně česky. Otec jim rovněž plynně česky vysvětlil, že pořád rovně a pak doprava. Načež na mě významně pohlédl a povytáhl obočí. Něco tím asi chtěl naznačit. Ještě jsem netušila, že jeho chvíle teprve přijde. A taky, že jo. U vstupu na Oko totiž jeden z mužů ochranky vybafl na mamku: „Ukaz tasku“! Otec s knírem a černými brýlemi vypadal spíš jako mafián než turista, tak byl počastován rovnou otázkou : „Nozik nemas?“ To byla ta chvíle, na kterou otec čekal. V Londýně si vystačil s češtinou. Jeho radost však netrvala dlouho. Na zpáteční cestě pronesl: „A teď ti předvedu, jak si koupíme s mamkou pivo!“ Zastavili jsme se v nejbližším „pubu“. „Dvě piva.“ pronesl s úsměvem. Paní výčepní jen pokrčila rameny a vrátila otci rozpačitý úsměv. Otec nepochodil, ani když ve snaze uhasit žízeň se skřípěním zubů pronesl anglicky: „Two black beers.“ Paní výčepní pokrčila opět rameny, ale už bez úsměvu. A teď nadešla moje pravá chvíle: „Two dark beers, please.“. No a za minutu před námi stála dvě černá piva načepovaná, jak je na „ostrovech“ zvykem, až po okraj.
Iva Bartoňková